Jean Jacques Rousseau:

O původu nerovnosti mezi lidmi

Esej

Zpracovala:

Lucie Šmídová

Informační studia a knihovnictví

2. ročník Praha, květen 2003

Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778) patří podle mého názoru mezi nejzajímavější postavy filozofie 18. století. Jak svými převratnými názory o návratu k prostotě a lidské přirozenosti v době, kdy si Francie nebo alespoň část jejího obyvatelstva hověla v přepychu a zjemnělosti, tak svým rozmanitým životem, který nebyl chudý na různé paradoxy.

Jedním z nich je i fakt, že dal svých pět dětí do nalezince, aby zhruba dvanáct let nato napsal dílo, jako je Emil čili O výchově. Kdysi dávno mě to podnítilo k přečteni Rousseauových Vyznání. Ale přiznám se, že vysvětlení, co se týče šťastnějšího života jeho dětí coby zemědělců a dělníků svěřených veřejné výchově, mi nepřipadalo dostatečně opravňující pro tento čin.

Další zajímavostí může být i to, že ačkoliv celou poslední třetinu svého života hledal příčiny lidské nerovnosti a kritizoval uspořádání, ve kterém jsou jedni otroky a druzí pány, přátele měl hlavně mezi šlechtou, která mu chtě nechtě prokazovala různá dobrodiní. Jeho operu Vesnický věštec shlédl dokonce samotný král.

A i to jak se téměř ve čtyřiceti letech stal zčistajasna filozofem, předtím intenzivně touže po kariéře na poli hudebním a hudebně teoretickém, ho činí navýsost zajímavým pro filozofa – laika.

A teď něco k samotnému dílu O původu nerovnosti mezi lidmi ( nebo také Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi). Sepsal jej v roce 1754 jako odpověď na soutěžní otázku dijonské Akademie „Jaký je původ nerovnosti mezi lidmi a je tato oprávněna přírodními zákony?“ (za odpověď na předchozí otázku, zda pokrok věd a umění přispěl ke zkažení nebo očistě mravů, získal ocenění ).

Dílo věnoval Republice Ženevské, kraji, kde se narodil a kde strávil několik let po odchodu, lépe řečeno po útěku z Francie, kde na něj byl dokonce vydán zatykač pro jeho poslední díla a spory s církví a osvícenci. Republiku Ženevskou považuje za dokonalou, co se týče realizace demokracie, rozlohy (ideální stát je podle něj tam, kde se lidé znají a stačí na své zaměstnání ) i „šťastné nemohoucnosti,“ která tupí dobyvačné snahy. Je pravda, že této zásady se Ženeva, resp. Švýcarsko, drží v rámci své neutrality dodnes.

Co se týče úvodu oslovujícího Ženevany, zaujal mě tam příklad z římských dějin, který Rousseau uvádí, aby podtrhl svoji obavu z žití v republice s novým zřízením. „Ponížen otroctvím a potupnou prací, již mu ukládali, byl to nejdříve tupý lid, který bylo třeba šetřit a spravovat s největší moudrostí, aby si pozvolna zvykl dýchat spásný vzduch svobody, aby tyto duše znervosnělé, či spíše otupělé tyranií, dosáhly postupně té přísnosti mravů a pyšné odvahy, které z nich učinily nejváženější národ ze všech.“ (1: s.13) Tvrdí, že svoboda přirovnaná k vydatným pokrmům a silnému vínu živí a posiluje těla statná, ale ničí a opájí slabé, kteří tomu ještě nepřivykli. Napadla mě tu drobná paralela se situací v Československu po roce 1989. Změna systému, znovunabytá svoboda a demokracie, kterou si každý vykládal po svém, tápání a nakonec i rozčarování z překážek a těžkostí, které provází takovouto celospolečenskou změnu.

A nemohu pominout ani Rousseauův hold ženevským ženám, které nabádá k tomu, aby byly „cudnými strážkyněmi mravů“ a skromně působily skrze své manžely na politiku rozumnými ponaučeními. Chválí je také za jejich prostý a jednoduchý oděv ozdobený jejich krásou, který vede muže k pohrdání prázdnou nádherou. Bezpochyby narážka na okázalý přepych tehdejší francouzské šlechty.

V dalších částech knihy se již zabývá vlastní otázkou a jejím řešením, pro které jde až hluboko do minulosti, kdy se lidský duch teprve rozvíjel. Za první pramen nerovnosti považuje postupné pozměňování lidské konstituce, které vedlo k diferenciaci lidských vlastností. Jedni se zlepšili, druzí se zhoršili, prostě získali vlastnosti, které nebyly v jejich přirozenosti. Samozřejmě z toho hned vyplývá otázka: co je to vlastně lidská přirozenost? Rousseau cítí, že je to příliš těžká otázka; jak zkoumat stav, který dávno pominul? Jak rozlišit, co je ještě přirozené a co již umělé v charakteru současného člověka? Obávám se, že je potřeba sáhnout hluboko do podstaty Homo sapiens sapiens, abychom našli nějaké zásady a vlastnosti společné celému druhu.

Rousseau toto poznání považuje za rozhodující při tvorbě zákona, který by byl nejvhodnější pro povahu člověka. Zákona, který by vycházel právě z jeho přirozenosti. Autor tu uvádí dvě zásady „starší než rozum“ (neboť rozum to byl, co se podílel na vzniků umělých, nepřirozených vlastnosti?): jedna nás nutí starat se o svůj blahobyt a zajištění pokračování rodu, druhá v nás vzbuzuje odpor při pohledu na trpící bytost. S prvou zásadou nelze nesouhlasit a i stou druhou bych velmi ráda souhlasila také, kdybych neznala tolik případů z minulosti, které ji vyvracejí tak odporným způsobem. Možná by si to rozmyslel i pan Rousseau, a to by se nemusel dožít praktik hitlerovských fašistů za druhé světové války, myslím, že by mu stačilo dožít se ve Francii o nějakých deset dvacet let navíc a sledovat, co s dlouho utlačovaným obyvatelstvem, ale nejen s ním udělá rychle nabytá neomezená moc.

Rousseau rozděluje lidskou nerovnost na přirozenou (tělesnou), která spočívá např. v rozdílu věku, duševních a fyzických sil a nerovnost mravní (politickou), která je spojena s výsadami majetku, úcty a moci, z nichž někteří těží na úkor ostatních. To, myslím, je rozumné rozdělení. Ale Rousseau nechce hledat pojítko mezi těmito dvěma nerovnostmi. Zda síla těla a ducha jsou rovnoměrné s mocí a bohatstvím téhož jednotlivce? To, mám dojem, je věc, která by měla platit v současných demokratických státech, kde žádná z těchto nerovností není zakotvena v zákoně, a kde by tudíž každý měl (alespoň tuto formální) možnost promítnout své výhody vyplývající z přirozené nerovnosti do svého postavení ve společnosti (do nerovnosti mravní). Jak potom s tímto postavením nakládá je další věc a nezřídka lze i dnes použít Rousseauův více než 200 let starý model o zneužívání výsad na úkor druhých.

Rousseau dále popisuje život divochů na odlehlých místech, kteří jsou neustálými strastmi velmi silní a zocelení a kteří netrpí nemocemi kromě zranění a stáří. A srovnává je se svými současníky způsobem, který by se jistě líbil i dnešním lékařům. „…přílišná zahálka jedněch, mnoho práce druhých, snadnost vydráždit a ukojit svůj chtíč a smysly, příliš vybraná jídla boháčů, kterými se tvoří dráždící šťávy a zhoršuje trávení, špatná strava chudých, které se jim často ani nedostává, takže když mají příležitost, přeplní si hltavě žaludek, bdění, přehánění všeho druhu, bezuzdné holdování všem vášním, únava a vyčerpání ducha, zármutek a nespočetné starosti, které na nás doléhají na každém kroku a hlodají naši duši…“(1: s.35) Dokazuje tím, že většinu útrap jsme si zavinili sami a že b nemusely být, kdybychom si zachovali prostý, osamocený život, jak nám určila příroda. Otázkou je, zda by to ještě někdo považoval za plnohodnotný život. „Jestliže nás předurčila (příroda) ke zdraví, odvažuji se tvrdit, že přemýšlení je proti přírodě a člověk, který uvažuje, je zvrhlé zvíře.“ (1: s.35) Pokud uvažujeme, co autor napsal dříve, je to správná úvaha, ale pohled tak úzký, že to nemůžu brát jako seriózní tezi. Přece stejně dobře mohu namítnout, že pokud nás příroda nepředurčila k uvažování, proč dovolila našemu mozku se rozvinout víc, než ostatním zvířatům?

Z dalších jeho úvah vyplývá krajní nedůvěra v medicínu. Ale tuto nedůvěru v lidský rozum zcela chápu. Uvážím-li, na jaké úrovni bylo lékařství poloviny 18. století, pak následující myšlenka se mi zdá zcela oprávněná: „Konečně jakkoliv nám může být užitečný vhodně podaný lék, je vždy jisté, že nemocný divoch, ponechán sám sobě, může doufat jen v přírodu a nemusí se naopak obávat ničeho kromě své nemoci; tím je jeho postavení často výhodnější než naše.“ (1: s.36)

Dále se zabývá tím, že lidí ve stádiu divochů byli šťastnějšími, protože schopnosti se mohly rozvíjet pouze s příležitostí je cvičit. Nepřemýšleli o zbytečnostech, nepáchali sebevraždy. Vše, co potřebovali k životu obsahoval jejich pud. Co je potřeba k životu ve společnosti, za to odpovídá rozum. A také, podle autora, neměli mezi sebou žádné morální vztahy, a proto nebyli ani dobří ani zlí. Já se domnívám, že když jednou člověk začal žít v tlupě nebo nějakém větším společenství, automaticky určité vazby vznikly a jakýsi pojem dobrého a špatného chování si jeho členové osvojili.

Rousseau také kritizuje Hobbse za jeho teorii, že člověk je od přírody zlý, protože nemá žádnou představu dobra a představuje si, že je jediným vlastníkem světa.

Ale naopak souhlasí s Mandevillem v tom, že lidé by byli pouze obludami, kdyby jim příroda nedala k rozumu i soucit. Soucit jako schopnost empatie přisuzuje Rousseau zejména divochům, méně už civilizovaným lidem: „z rozumu vzniká sebeláska.“ Uvádí příklad (snad převzatý od Diderota) filozofa, který si zakrývá uši, když pod jeho okny vraždí člověka a trochu si to zdůvodňuje, aby umlčel přírodu, která ho nutí vžít se do zabíjeného. Podíváme-li se na to trochu z jiného úhlu, mohli bychom tu použít termín ze sociální psychologie, která hovoří o kolektivní odpovědnosti. Autor tuto tématiku shrnuje trefnou větou: „Ačkoliv Sokrates a jeho druhové uměli dosáhnout ctnosti rozumem, lidstva by už dávno nebylo, kdyby jeho zachování záviselo na rozumování těch, z nichž se skládá.“ (1: s.53)

A na závěr dílu, ve kterém se zabývá zkoumáním přirozenosti člověka, uvádí příklad vášně, jež je podle něj jedna z nejzhoubnějších – láska. Vidí v ní dvě roviny, jedna tělesná: „…divoch očekává popud přírody, poddává se mu bez výběru a s větší radostí (hádám, že potěšení obvykle pouze na jedné straně) než zuřivostí; když je potřeba ukojena, touha zcela zmizí.“ (1: s.55) A druhá mravní rovina, která omezuje touhu pouze na jeden předmět. Morálka lásky je tudíž cit umělý. Rousseau ho považuje za nástroj, kterým obratně vládnou ženy, aby si získaly převahu, místo aby poslouchaly. Jen tak mimochodem, trochu omezený názor, ale autor byl přece jen člověkem své doby a o ženách měl svoji představu. Ale zpět k předmětu jeho teorie. Domnívá se, že divoši omezeni na tělesnou lásku, cítili méně prudkost vášní, a tak spory mezi nimi byly méně časté a méně kruté. Malá poznámka: občas mě zaráží, jak sebejistě Rousseau pronáší takováto fakta.

„Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: „Tohle je mé!“ a našel dosti prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.“ (1: s.61) Takto začíná díl druhý, ve kterém Rousseau analyzuje poměry civilizované společnosti. Původ všeho zla tedy vidí v soukromém vlastnictví. Mimochodem tuto myšlenku velmi vyzvedává Josef Pospíšil, autor předmluvy k českému vydání Rousseauova díla. Rok vydání 1949 ovšem mluví za vše.

Rousseau tvrdí, že vývoj vlastnictví byl pomalý, protože zpočátku měli lidé důležitější starosti. Posléze se v člověku vyvinula instinktivní moudrost a ta ho postupně dovedla k poznání své svrchovanosti nad ostatními živočichy a pýše.

První revoluce, která podle autora přivedla určitý druh vlastnictví, byla výstavba primitivních obydlí. Z toho vyplývá, že muži a ženy začali žít společně. Práci si rozdělovali a jejich život se stal pohodlnějším, což Rousseau kritizuje. Domnívá se, že tato pohodlnost začala změkčovat tělo i ducha. Nicméně tento stav považuje za ideální a lidstvo ho nikdy nemělo opustit. „…žili volní, zdraví, dobří a šťastní…“ (1: s.68) Napadá mě, že pokud se lidstvo opravdu kdy nacházelo v takovémto stavu, mělo ideální předpoklady k rychlému množení. A tudíž ona Rousseauova zatracovaná pole, na kterých klíčí otroctví a bída, vzniknout musela, prostě proto, aby se vzrůstající populace uživila. Železo a obilí jsou podle něj základní nástroje civilizace a zároveň záhuby člověka. Svérázný názor. Co bychom řekli dnes? Plasty a atomové zbraně? Počítače a Coca-cola? Obávám se, že každý list má dvě strany a nemůžeme tak jednoduše vyvozovat jednoznačné závěry.

Na příkladu pole Rousseau ukazuje, jak se přirozená nerovnost promítla do té umělé, založené na vlastnictví. O tom jsem se již zmínila dříve a nevidím v tom nic „nepřirozeného.“

A zde se již Rousseau dostává ke vzniku společnosti a zákonů. K tomu, jak lidé spojili své síly a vytvořili svrchovanou moc, která by jim vládla. Jinými slovy: vzdali se části své svobody ve prospěch vládce, aby zachránili druhou (ochrana před ctižádostivci atd.). Ovšem neuvědomili si plně nebezpečí, která z toho plynou, a tak došlo definitivně ke zničení přirozené svobody.

Vznik jednotlivých společností považuje za zhoubný, protože najednou bylo spácháno „více hrůz při dobytí jediného města, nežli jich bylo v přírodním stavu za celá staletí na celém povrchu zemském.“ (1: s.76) Rozhodně to nechci obhajovat, ale zdá se mi, že je to jen výsledek přirozeného vývoje: lidí bylo moc, roztahovali se a na styčných plochách mezi společenstvími docházelo k bojům. Samozřejmě vyloženě loupeživé, agresivní nájezdy, ke kterým docházelo, už tak úplně v souladu s přírodou nejsou. S tím souvisí i Rousseauův pokrokový názor o nemožnosti vzniku jakéhokoliv práva pod násilím. Říká, že právo dobytí nevytvoří žádné jiné, protože právem není. Obrovským negativním příkladem, který mě napadá, je kolonialismus. Divím se, že se autor tohoto tématu nedotkl.

Dále Rousseau polemizuje s filozofy, kteří tvrdí, že člověk má tendence k tomu být otrokem. Autorův názor se mi zdá správnější: nemůžeme soudit o přirozených vlohách podle porobených národů, ale podle těch svobodných, které jsou ochotny obětovat vše, aby si svoji svobodu uchovali. Myslím, že právě tenhle motiv dává armádám největší sílu.

Zajímavě také podle mě vyvrátil spojitost, jež byla přisuzována otcovské autoritě a absolutistické vládě. Otcovská autorita totiž, spíše než na své, hledí na výhody toho, kdo poslouchá a otec bývá dítěti nadřazen jen do té chvíle, než se dítě osamostatní. Potom jsou si rovni a úcta a vděk jsou sice pěknou vlastností, ale nedají se vymáhat. To spíš by se dal s absolutistickou vládou srovnávat Baconův model otcovské autority tak, jak ho vylíčil při Rodinné slavnosti v utopii Nová Atlantida.

Rovněž nesouhlasí s tím, že dítě otroka se rodí jako otrok. Podle něj je svoboda dar, který dala příroda člověku jako vlastnost, a tudíž ten, kdo tvrdí, že dítě otroka se rodí jako otrok, popírá, že člověk se rodí jako člověk.

Ale tady vidím drobnou nesrovnalost. Autor tvrdí, že smlouva, kterou lidé jakoby uzavřeli se svým vládcem nemůže být neodvolatelná. Pokud nejsou spokojeni, mohou ji vypovědět obě strany. Ale zároveň říká, že se předejde zbytečným krveprolitím, když bude král učiněn z boží vůle posvátným, a tak bude mít jeho vláda pevnější základ než je rozum. Když tedy nemá rád rozum, copak přirozené zákony, jak je Rousseau vylíčil, nejsou tou největší zárukou stability?

Rousseau se věnuje také spravedlnosti před soudem. Upozorňuje na to, že každý člověk by měl být souzen podle přísného práva jen za své činy soudcem, který se nedá zkorumpovat, zatímco dobré a zlé lidi má rozlišovat veřejné mínění a soudit člověka za jeho mravy. To je určitě základním předpokladem k fungování spravedlivé společnosti.

A na závěr citát, který dle mého vystihuje alespoň část toho, co chtěl Rousseau v této knize říci a co prolíná celým dílem, ovšem až do konce nevyjádřeno tak pregnantně: „…nerovnost mravní, oprávněná jedině právem daným, je opak přirozeného práva vždy, kdy nesouhlasí stejnou měrou s nerovností tělesnou…“

Použitá literatura:

1: ROUSSEAU, Jean Jacques. O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha: Svoboda. 1949.

2: ROUSSEAU, Jean Jacques. Vyznání. Praha: Odeon. 1978.

3: BACON, Francis. Nová Atlantida a Eseje. Praha: Mladá fronta. 1980.