Francis Bacon:

Nová Atlantida a Eseje

Esej

Zpracovala:

Lucie Šmídová

Informační studia a knihovnictví

2. ročník Praha, květen 2003

NOVÁ ATLANTIDA

Toto utopické Baconovo dílo bylo vydáno až po jeho smrti, v roce 1627. Autor se v něm snaží zobrazit ideu dokonalé společnosti, ovšem tu část, která by mě zajímala nejvíce, tj. politické uspořádání a systém správy státu, autor pro její rozsáhlost a složitost nevytvořil. Nicméně i těch několik desítek stran skýtá zajímavý pohled na představy o světe, které tu vládly na počátku 17. století.

Novou Atlantidu představil Bacon jako ostrov kdesi v Tichém oceánu o jehož existenci nemají evropské národy ani tušení, zatímco obyvatelé ostrova vědí o vývoji ostatního světa téměř vše a nechávají se jím obohacovat, ovšem pouze tím dobrým, co pokrok přináší.

Skupina ztracených mořeplavců se na Atlantidě zachrání a místní jim alespoň částečně dají nahlédnout do tajemství jejich šťastného života. Ústředním motivem je tu tzv. Šalamounův dům, který „se věnuje studiu výtvorů a tvorů božích.“ Je to jakýsi vědecký ústav, na kterém Bacon uplatňuje svoji myšlenku o nutnosti spolupráce ve vědeckém výzkumu a také o vědě, která zasahuje do praktické činnosti člověka, kterému slouží. Myslím, že toto byl velký přínos a podtrhuje Baconovu roli ve vytváření nové metodologie vědy, nového přístupu. Doplňuje to skutečnost, že se Baconem nechali inspirovat i tvůrci Královské společnosti, která se stala první státem podporovanou institucí tohoto druhu v Evropě.

Mořeplavci se tedy vyptávají…první věcí, která je zajímá je původ křesťanství, které obyvatelstvo přijalo za své. (Zajímavý fakt, přišlo mi, že náboženství tu Bacon pojal mimo jiné také jako prostor pro společnou domluvu, jako záruku bezpečí pro námořníky, kteří se ocitli v úplně cizí zemi. Škoda, že se Angličané a další evropské národy podle zásad křesťanství nemohli chovat také např. při svých kolonizačních výpravách, které se tak dařily právě za života Baconova). Rozšíření křesťanství je přisuzováno Božímu zázraku a podle modlitby jednoho moudrého ze Šalamounova domu Bůh nečiní zázraky jen tak, leda se vznešeným úmyslem, neboť přírodní zákony jsou i jeho zákony a překračuje jen z nejvážnějších důvodů. Z toho můžeme usuzovat, že Bacon se v žádném případě nesnažil poštvat vědu a poznávání přírody proti Bohu, i když přílišnou náboženskou horlivost viděl jako překážku rozvoji vědeckého zkoumání. A také určitě neměl rád pověrčivost a víru v nadpřirozeno. Dokládají to slova jednoho z „Otců Šalamounova domu“: „Leč mi nenávidíme klam a mam; a to tou měrou, že jsme všem svým druhům přísně a pod pokutou a ztrátou cti zakázali ukazovat kteroukoli z přirozeně sestrojených věcí jako něco neobyčejného nebo neuvěřitelného; ať je ukazují čistě tak, jak jsou, bez všech přídechů záhadnosti.“ (1: s. 39)

Dále návštěvníky zajímá, jak je možné, že okolní svět o ostrově nic neví. Je jim sděleno, že kdysi dávno vládl na ostrově král, který vydal zákon zakazující přístup cizincům i cestování ostrovanům. Tímto způsobem se snažil zajistit dlouhodobé štěstí svých občanů. Tuto myšlenku můžeme najít už u Platóna a jeho ideálního státu a nakonec i komunistické režimy minulého století se snažily o jakousi izolaci vůči demokratickému světu, aby různé „škodlivé“ myšlenky nemohly pronikat a šířit se. Ovšem podmínkou je, jak si to asi Bacon představoval, absolutní nezávislost státu na okolí, aby tudíž do země nemuseli jezdit obchodníci a také blahobyt a spokojenost občanů, kteří by zase nijak netoužili vydat se do cizích zemí a zákon by se mohl bez potíží naplňovat. A takový stát je opravdu utopie. Ale zpět k Atlantidě. Aby ostrov netrpěl izolací po kulturní stránce, Šalamounův dům vysílá každých dvanáct let své příslušníky („Kupce světla“) na pevninu, aby přivezli domů informace o všech nových objevech a vynálezech.

Členové Šalamounova domu jsou rozděleni na Kutače, Slídiče, Obvěnitele a další zajímavě pojmenované „profese,“ z nichž každý má na starosti jinou fázi, dnes bychom řekli výzkumného úkolu. Tak jak to odpovídá Baconově představě o spolupráci při vědeckém bádání. A můžeme říct, že podobný systém funguje i v dnešních vědeckých institucích. Další zajímavou věcí je fakt, že badatelé se radí, které objevy zveřejnit a které utajit před lidmi, nebo dokonce před státem. Zdá se, že už Bacon si uvědomoval nebezpečí zneužití některých objevů či vynálezů. Myslím, že ono utajování a zveřejňování jen některých faktů vědeckých výzkumů je velmi aktuální i, nebo zejména, v naší době.

Bacon dále líčí, v jakých oborech podnikají příslušníci Šalamounova domu své výzkumy a co už všechno mají vynalezeno. Překvapilo mě, kolik jmenovaných vynálezů se podobá těm, na které lidstvo muselo ještě dlouho po Baconově době čekat. „…v sadech a zahradách uměle urychlujeme nebo zpožďujeme růst stromů a květin…vyrůstají a nesou plody dříve než obvykle. Rovněž je dovedeme vypěstovat větší, než jak dorůstají v přírodě; a nesou pak i větší plody a mají sladší a jinou chuť…“ (1: s. 35). A něco podobného prý dokážou i se zvířaty - skoro mi to připomíná genetickou manipulaci. Něco z lékařství: „Především se však snažíme připravit nápoje tak jemné, aby se snadno vstřebávaly do těla…a dokonce uvažujeme i o takových, jež nakapány na hřbet ruky protečou nepozorovaně do dlaně a přitom si pro patro zachovají lahodnou chuť.“ (1: s. 36) Odmyslíme-li si tu lahodnou chuť, něco takového známe pod pojmem nitrožilní výživa. A možná, že Bacon předpověděl éru kinematografie nebo dokonce virtuální reality? „Dále máme domy optiky…světla umíme též barvit a vyvolávat všechny zrakové iluze a klamy co do tvaru, velikosti, pohybu…“ (1: s. 37) A tušil Bacon něco radioaktivitě? Asi těžko si představoval neviditelné záření, když napsal: „Známe také různé u vás neznámé způsoby, jak vyvolat záření různých hmot.“ (1: s. 37) Ale schopní badatelé Nové Atlantidy vynalezli už i objekty, které by se hodily i dnešnímu lidstvu, ale na něž budeme muset ještě chvíli počkat. „Rajská voda, která, řádně připravena, působí nesmírně blahodárně na zdraví a prodlužuje život.“ (1: s. 34) „Chleby děláme z různých druhů obilí, kořínků a jader; některé dokonce ze sušených mas a ryb; s různými druhy kvásků a koření; takže po některých se zrovna sbíhají sliny; jiné jsou tak výživné, že jsou tací , co žijí jenom z nich a nic jiného nejedí a dožívají se dlouhého věku.“ (1: s. 36) Atd.

I když se Bacon snažil o to, aby věda přinášela užitek praktické činnosti, některé vynálezy mi moc užitečné nepřišly, vždyť jsme také na počátku nějakého vážnějšího vědeckého zkoumání. Zdá se mi, že v té době, věda spíše bojovala o přežití a snažila ospravedlnit samu sebe, že neukazovala možnosti řešení různých problémů lidské společnosti, které nakonec ještě nebyly pořádně definovány, protože k tomu nebyly prostředky. Mám na mysli to, že dnešní autor píšící Novou Atlantidu, by jistě zahrnul do výčtu vynálezů i převratný způsob zpracování odpadu, dopravní prostředky nejen velmi rychlé, ale také bez žádných zplodin ohrožující přírodu, řešení potravinové krize ve světě a léky na všechny možné druhy chorob, které nám dnes hrozí. Myslím, že Baconova doba ještě netušila, na co všechno může dát věda odpověď – jestli je to úplně v každém případě dobře, je ovšem jiná otázka.

Poslední věcí, která stojí za zmínku je tzv. Rodinná slavnost, kam byli námořníci jednoho dne pozváni. Jde o slavnost na počest otce rodiny, který dal život třiceti potomkům (tedy Bacon tíhne k patriarchátu). Tento otec sezve k sobě všechny příbuzné a společně pak dva dny řeší všelijaké rozpory a problémy v rodině. „Pakliže někdo holduje neřesti nebo se jinak spustil, zde je za to kárán a souzen.“ (1: s. 25) Otec má k ruce také jakéhosi správce, který může vymáhat plnění otcových příkazů ze své veřejné pravomoci. Ale toho prý je třeba jen velmi zřídka. Jak je vidět, obyvatelstvo Nové Atlantidy má výjimečný charakter, který je nutí chovat se dle „přirozeného řádu.“ Pokud opravdu takto každý poslouchá svého otce, pak zřejmě ve státě nemají žádné věznice. Opravdu škoda, že se autor k dalším částem díla, nedostal.

S Rodinnou slavností souvisí i názory Atlantiďanů na manželství. Kritizují vykřičené domy a chození za nevěstkami – to, že se netrestá považují za pohrdání manželstvím, činí to prý z něj nudu a přítěž. Myslím, že to je a bylo spíš naopak, že člověk šťastný v manželství je méně náchylný k zábavám tohoto druhu. A stejně tak asi není zcela platné následující: „..nezákonný chtíč je jako pec; když plameny udusíte, zhasne; když je rozdmýcháte, rozpálí se.“ (1: s. 29) Manželství považují za lék proti „nezákonné žádostivosti.“ A protože mladí muži mají dost příležitostí ve výše zmíněných institucích, do ženění se nehrnou než jsou staří a to už hledí na majetkové poměry (Bacon sám se neženil ze zcela nezištných důvodů) a veřejnou pověst, což není podle Atlantiďanů ten pravý svazek, jak byl původně zamýšlen.

ESEJE (výbor)

Baconovy eseje jsou vysoce hodnoceny pro svůj vtip a jazykovou vytříbenost a mnozí ho za ně řadí po bok takového velikána mezi spisovateli jako je Wiliam Shakespeare, někteří se dokonce domnívají, že je pravým autorem několika Shakespearových dramat. Autor psal eseje po mnoho let svého života, celkem jich je 58.

Témata jsou vybrána z různých oblastí lidského života, ale zejména se týkají obecných termínů jako je pravda, smrt, láska, pověry, vzpoury a nepokoje atd. a mnoho z nich si bere na mušku lidské vlastnosti: např. chytráctví, podezírání, smělost, laskavost a lidumilnost a další. Zkusím se na některé z nich podívat blíže.

O pomstě:

Bacon ji odsuzuje do té míry, pokud zákon není schopen napravit křivdu, která se stala. To ovšem může být dost zavádějící, protože mám pocit, že většina žalujících není s trestem, který ukládá zákon spokojena a v dnešní době to možná platí dvojnásob. Že pomsta zbavuje zákone jeho působnosti a že příprava pomsty jitří rány, které by se jinak zahojily, zní docela rozumně.

O pokrytectví a přetvářce:

Tady využívá Bacon svých letitých zkušeností ve vysoké politice, kde měl jistě mnoho příležitostí tyto nepříjemné jevy sledovat. Vymezil tři způsoby, jak zastřít naše pravé já: mlčenlivost – člověk nikomu neprozradí, kým je, dále negativní přetvářka – naznačuje, že není tím, kým je a za třetí pozitivní přetvářka – pracuje na tom, aby si lidé mysleli, že je tím, kým ve skutečnosti není. Uvádí výčet výhod a nevýhod a nakonec podává návod na nejlepší sladění: „…mít pověst naprosté otevřenosti; umět mlčet; dovést se v patřičné době přetvařovat; a být schopen pokrytectví, není-li vyhnutí.“ (1: s. 51)

O rodičích a dětech:

„Když se člověk rozhlédne, zjistí nepochybně, že nejvznešenější díla a činy vždy pocházely od bezdětných; ti se totiž snažili dát výraz alespoň představám ducha, když už je zklamalo tělo. Takže péče o potomstvo je převážně na těch, co sami potomstvo nemají.“ (1: s. 52) Nevím, jestli to autor myslel tak, že nemůžou mít děti kvůli biologické chybě (v tom případě si myslím, že by jeho domněnku statistika nepotvrdila), anebo z jiných důvodů. Pak si ale zase myslím, že je to obráceně. Člověk, který vykoná velké činy, obvykle zasvětí celý život svému konání a na manželku či děti už mu v něm nezbude místo.

Také kritizuje to, když rodiče vynakládají na děti málo peněz, učí je to pak podvádět a lehce se ocitnou ve špatné společnosti. Takováto přiměřenost ve výchově na počátku 17. století je sympatická. Co už méně je rodičovské rozhodnutí o kariéře potomka: „Rodiče ať pro děti včas zvolí směr a povolání, jemuž by se podle nich měly věnovat; neboť v mládí jsou nejpoddanější; a ať se též valně neváží tím, k čemu jeví sklony – v naději, že jim nejlíp půjde, co se jim nejvíc líbí.“ (1: s. 52)

O zášti:

Zde je zajímavá pasáž o zášti veřejné, kde se opět projevuje Baconova politická zběhlost. Tvrdí, že zášť veřejná má tu výhodu oproti zášti soukromé, že „hubí člověka, který vyrostl příliš vysoko, čímž drží na uzdě i další, kdo žijí naveliko.“ (1: s. 57). Tato zášť podle autora napadá stát jako infekce, při které nepomáhají ani sebelepší výnosy, jež jsou chápány jako slabost.

O lásce:

Na lásku má Bacon podobný názor jako Rousseau – moudrý člověk udělá nejlépe, když se jí vyhne. Autor esejů zde upozorňuje na to, že žádné velké a významné osobnosti se nedaly unést „bláznivostmi lásky.“ Oba shodně ctí lásku manželskou, „avšak lačná láska je (lidstvo) kazí a činí nízkým,“ (1: s. 59), jako by nikdo nemohl propadat „lačné lásce“ v manželství.

O vzpourách a nepokojích:

Tady se Bacon věnuje rozboru povstání, proč vzniká, jak mu zabránit atd. K příznakům bouře patří podle něj časté a veřejné osočování státu, rozšiřování fámy, kdy, jak už bylo řečeno, jsou i ta nejlepší opatření překrucována.

Dále cituje Machiavelliho, který říká, že když se král jako otec svého lidu přikloní k jedné nebo druhé straně, dopadá to špatně. Nejlepším činem proti vzpourám je podle Bacona odstranit jejich materiální příčiny, protože, jak správně říká: „nejhorší ze všech jsou rebelie břicha.“ (1: s. 65) Je vědecky dokázáno, že hladoví lidé jsou agresivnější (snížená hladina cukru v těle) a nadto obvykle nemají už co ztratit, když se účastní nepokojů, a tudíž se povstání snaží dotáhnout do konce. Proto Bacon považuje za důležité, aby se peníze nehromadily v rukou malé skupinky lidí, zatímco by ostatní lid hladověl.

Také doporučuje hlídat vztahy mezi vyšším stavem a „obecným lidem,“ protože ani jeden ani druhý se sám k ničemu nerozhýbá. A velmi zajímavě pojednává o ostrých výrocích z úst státníků. Myslím, že jeho poznámka o tom, že dlouhé projevy jsou nudné a nikdo jim nevěnuje valnou pozornost, na rozdíl od krátkých výroků, které se šíří rychlostí blesku, je trefná.

O zámořských osadách:

Zde podává celkem podrobný návod na to, jak úspěšně založit kolonii. Např. striktně odsuzuje zakládání kolonií se společenskou spodinou, protože ta je líná. „Osadu máte zakládat se zahradníky, oráči, dělníky, kováři, tesaři, truhláři, rybáři, se cvičiteli ptáků a něco málo apatykáři, ranhojiči, kuchaři a pekaři.“ (1: s. 75) Hospodářství má být rozdělené na část společnou a část soukromou. Varuje před hledáním bohatého dolu, šance je prý malá a osadníci při tom zleniví. Vláda má být soustředěna do rukou jednoho člověka, kterému pomáhá rada. A také radí osadníkům, aby dobře vycházeli s divošskými kmeny. „..často také některé z nich pošlete do země, která osadu založila, ať poznají lepší životní podmínky.“ (1: s. 77).

A své drobné pokusy o komentář k dílu Francise Bacona z Verulamu zakončím esejí O studiu:

Na studium má Bacon celkem střízlivý pohled: „Vynaložit na studium příliš mnoho času je lenivost; zneužívat je pro ozdobu je opičáctví; a řídit se ve všem vyčtenými pravidly je školometské hnidopišství.“ (1: s. 86) A stejně tak je kritický k autorů odborných knih: „Některé knihy mějte jen na ochutnání…a jen málo jich opravdu přežvýkejte a hleďte zažít…“ (1: s. 86).

A co nás podle Bacona vědy učí? „Historie nás učí, jak se stát moudrými, poezie duchaplnými, matematika ostrovtipnými, přírodní filozofie hlubokomyslnými, etika zásadovými a logika a rétorika nám umožňuje o tom všem diskutovat.“(1: s. 87) Tady je vidět, jak si ještě renesanční myslitelé rétoriky vážili. Bacon také zavádí zajímavou medicínu na „neduhy ducha:“ „A tak jestli má někdo těkavého ducha, ať studuje matematiku; neboť když se, byť jen na okamžik, při výpočtech zapomene, bude muset se vším začít znovu…“

Použitá literatura:

1: BACON, Francis. Nová Atlantida a Eseje. Praha: Mladá fronta. 1980

2: TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení. Praha: Ladislav Horáček – Paseka. 2002