Laws against the circumvention of copyright technological protection
(FERNÁNDEZ-MOLINA, J. Carlos. Laws against the circumvention of copyright technological protection. Journal of Documentation, 2003, vol. 59, no 1, s. 41-68)
Referát (Informační politika)
Lucie Šmídová
V úvodu se autor zabývá ochranou autorského práva uplatňovaného na elektronické dokumenty. Rozlišuje dva způsoby, jak se toho dociluje:
1) zavádí se nová legislativa a využívají se moderní technologie
2) zpřísňují se zákony ve prospěch majitelů autorských práv, snaha o co největší znesnadnění zneužití děl
Podle Clarka (1996) je odpověď na počítačové zneužití zase jen v počítači. Proto se zavádí systémy na kontrolu přístupu k dílu nebo jeho využití. Nejčastěji se jim říká electronic copyright management systems (ECMS), případně místo electronic copyright electronic rights nebo digital rights.
V ideální případě by ochrana a. p. měla mít tři vrstvy:
1) legislativní ochrana
2) technologická ochrana
3) legislativní ochrana technologické ochrany
Druhy a typy technologických opatření k ochraně a. p.
1) kontrola přístupu
2) kontrola konkrétního využití díla
3) ochrana integrity díla
4) zajištění platby za přístup či užití
ad 1) pomocí registrace a vyplnění hesla; je třeba mít klíč k dekódování informace (placení TV poplatků); kontrola na úrovni uživatele (konkrétní kopie); zabránění přístupu bez platby po uplynutí lhůty, po určitém počtu užití
ad 2) většina je zaměřena na brždění kopírovacího procesu; např. neumožňují tisk, neumožňují kopírování celého díla; z kopie už se nedá vytvořit další atd.
ad 3) zabránit pozměňování díla; kódování; digitální vodotisk; elektronický podpis
ad 4) dbají na dodržování smlouvy
WIPO
Otázka digitální ochrany a. p. se tu objevila v roce 1996, od té doby byly schváleny 2 dokumenty:
WIPO Copyright Treaty (WCT)
WIPO Performances and Phonograms Treaty (WPPT)
WCT bylo kritizováno za to, že pod pojmem zařízení nerozlišuje zařízení, jejichž hlavním účelem je narušit technologickou ochranu a zařízení, které se dá k tomuto využít, ale není to hlavním účelem. Případná zodpovědnost za zneužití tak padá i na výrobce.
Dalším předmětem kritiky je článek 11, který říká:
Smluvní strany (státy ve WIPO) by měly zaručovat adekvátní právní ochranu a efektivní právní opatření proti narušování efektivních technologických prostředků, které jsou užívány autory k uplatnění svých práv podle této dohody nebo podle Bernské konvence, k zabránění činů spojených s jejich dílem, které nebyly schváleny autorem nebo dovoleny zákonem.
Není jasné, co se míní slovem efektivní tech. prostř. Znamená to, že pokud je možné narušit technologickou ochranu náhodou, pak není efektivní a není tedy předmětem ochrany?
Podle autora tento článek vylučuje ochranu prostředků ke kontrole přístupu, protože WCT ani Bernská konvence nespecifikuje právo přístupu.
Co je však přínosné podle autora, je poslední věta, která umožňuje, aby technologická ochrana byla koordinována s výjimkami autorského práva (autor např. uvádí čestné užívání a obchodování). Je škoda, že např. do legislativy USA to v této podobě implementováno nebylo.
Co dále není úplně vyřešeno je to, kdo vlastně je za zločin zodpovědný:
1) ten, kdo sám narušil, obešel technologickou ochranu
2) ten, kdo prodával zařízení k narušení, či je umožnil
3) oba
Co musí zúčastněné státy udělat je, implementovat tyto zásady do své legislativy, nezáleží ovšem, jestli to bude ve zvláštních zákonech , v zákonech o ochraně a. p., nebo např. v zákonech o ochraně veřejné soutěže.
USA
Jako první implementovala do své legislativy ochranu technologických opatření podle WIPO
US Digital Millenium Act (DMCA) z roku 1998:
Rozlišuje zařízení na kontrolu přístupu a zařízení na kontrolu užití díla.
Nikdo nesmí obcházet technologická opatření, která efektivně kontrolují přístup k dílu, definovaném v tomto zákoně.
Efektivně kontrolovat = zprostředkovaně zajišťovat souhlas k přístupu od vlastníka a. p.
Obcházet technologická opatření = rozšifrovat zašifrované dílo nebo jinak deaktivovat technologické opatření bez souhlasu majitele a. p.
Z toho např. vyplývá, že technologická ochrana díla bez copyrightu tomuto zákonu nepodléhá.
Dále se dočteme, že žádná osoba nesmí prodávat, dovážet, vyrábět, nabízet žádné technologie, produkty, služby, komponenty k obcházení opatření technologické ochrany. Jde vlastně pouze o produkty primárně určené k porušování zákona (tím jsou chráněni obchodníci).
Co kritiky tohoto zákona velmi roztrpčuje jsou výjimky a jejich garance. Není vlastně žádná. Jedinými dvěmi třídami, které jsou ze zákony vyjmuty (na období 2000-2003, pak se má dále jednat) jsou:
1) webové stránky blokované filtrovacím zařízením
2) lit. díla, počítačové programy a databáze ochraňované mechanismem, který odmítá přístup, protože je nefunkční
To jsou případy, ve kterých je možné legálně tech. ochranu obejít.
Kritikové tvrdí, že výjimky mají být obecnější a širší, aby se docílilo větší flexibility, obávají se o vznik tzv. pay-per-view/pay-per-use information world, Americká knihovnická asociace varuje, že takto bude velmi ztížena práce knihoven a navíc bude mít uživatel papírových informací více práv než uživatel digitálních informací. A vůbec se zde mluví o tom, že zákon definuje nové právo, a to, kontrolovat přístup k dílům podléhajícím copyrightu, a to, jak se mnozí domnívají, narušuje tradiční rovnováhu mezi vlastníkem a. p. a uživatelem.
Evropská unie
Tohoto problému se dotýkají 3 normy:
1) směrnice o právní ochraně počítačových programů (1991)
2) směrnice o přístupu daném podmínkami (1998) – CAD
3) směrnice o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a příbuzných práv z oblasti informační společnosti (2001) - CISD
ad 1) zakazuje dání do oběhu nebo držení za účelem prodeje jakéhokoliv zařízení, které může být využito k odstranění nebo obejití technologického opatření, které bylo instalováno na ochranu počítačového programu
ad 2) hlavním úkolem této směrnice je chránit přístup a platby za on-line služby proti nezákonným zařízením, které dovolují přístup bez platby za službu.
Základním objektem ochrany je tu odměna poskytovatele, ne obsah služby jako takové. Původně byla směrnice určená pro rádio a televizi, ale byla rozšířena i na informační služby, které jsou definovány jako jakékoliv služby poskytované na dálku elektronickými prostředky na individuální žádost příjemce.
Na rozdíl od amerického DMCA nepostihuje samotný akt porušení technologické ochrany, ale pouze obchodování, výrobu, import a propagaci zařízení nebo softwaru vyvinutého nebo adaptovaného k umožnění přístupu k chráněné službě bez souhlasu provozovatele.
ad 3) Zajímavé je, že v nesouladu s CAD je i CISD – direktiva EU z roku 2001, která kromě výše uvedených činností zakazuje i přímo akt narušení technologické ochrany. Je-li spáchán ve zlém úmyslu, ovšem.
Tato direktiva také rozvíjí systém výjimek, rozlišuje 3 typy:
1) za účelem plnění úkolu veřejné služby, odkazuje pouze k právu reprodukce (reprodukce vytvořené knihovnami, vzdělávacími institucemi atd.)
2) soukromé kopie (někdo to vnímá, jako právo uživatele, někdo jako něco, co bylo až do dneška dovoleno, protože v praxi tomu nebylo možné zabránit)
3) zbytek výjimek, které spadají do třídy „nechráněné“
I tato direktiva je kritizována za přílišnou pozornost právům majitele a. p., a to zvláště, rozhodnou-li se dílo publikovat na internetu. Praktické využití výše zmíněných výjimek je pouze pro off-line prostředí.
Austrálie
Australian Copyright Amendment (Digital Agenda) Act 2000
Vychází z Australian Copyright Act
Definuje technologická ochranná opatření jako zařízení nebo produkt nebo komponenta začleněná do procesu, který je vyvinut k zabránění porušení autorského práva jedním nebo oběma způsoby 1) zajištěním přístupu k dílu jedině použitím přístupového kódu nebo procesu (dešifrování atd.) se svolením majitele a. p. nebo držitele licence 2) přes mechanismus, který kontroluje kopírování.
Nutno podotknout, že bod 2) zohledňuje pouze právo reprodukce, které je pouze částí autorského práva.
Nerozlišuje nástroje pro kontrolu přístupu a nástroje pro kontrolu kopírování, čili užití díla, jak je tomu např. u amerického DMCA. Existuje další rozdíl mezi nimi, australský zákon nepostihuje přímo čin narušení technologické ochrany, ale pouze prodávání, propagaci, import, pronájem atd. zařízení k tomuto účelu, jak už tu bylo několikrát zmiňováno.
Co se týče výjimek ze zákona, je to jako u předchozích dvou příkladů, jde o uzavřený seznam, ne obecná kriteria k posouzení případu od případu:
1) povolené účely
a) účelem je např. reprodukce poč. programu k tvorbě spolupracujících produktů, zákonné kopie knihoven, zákonné užití a. p. pro potřeby státu
b) strana, která nabízí služby, musí být kvalifikovaná, tzn. musí být kompetentní k tomu pořizovat kopie pro výše zmíněné účely
c) je třeba vyplnit množství prohlášení – např. jméno, adresa příjemce, popis účelu, pro který je materiál popisován
2) dovoz a výroba zařízení k narušení ochrany je dovolena pouze, když není jiná možnost, jak naplnit garanci těchto výjimek (pokud není materiál k dispozici jinak, než ve formě chráněné zařízením)
Kritika se domnívá, že australský zákon dosahuje lepší rovnováhy mezi právy držitele a uživatele, podle Fitzpatrika je to proto, že Austrálie mnohem více děl podléhající copyrightu „doveze“ než „vyveze.“ Někteří se domnívají, že je copyright chráněn až neadekvátně, že v podstatě vše záleží na prohlášení uživatele. Např. dodavatel zařízení k narušení ochrany má doklad podepsaný uživatelem, který zařízení sice později zneužil, ale kdo mu dokáže, že nepodepisoval s dobrou vírou, že tak neudělá?
V závěru článku autor shrnuje problematiku jednotlivých zákonů na ochrany technologických prostředků k ochraně autorského práva.
DMCA v důsledku chrání tech. zařízení dokonce i v situacích, kde by zabraňovaná činnost nepřekračovala autorské právo.
Direktivy EU zase podle autora zajišťují několika ochrannými vrstvami neomezené právo tvůrce, který bude napříště udávat podmínky přístupu k dílu, namísto legislativy.
Tvrdí, že knihovny musí mít možnost narušení technologické ochrany pro účely, které jsou v souladu s autorským právem.
Varuje před držiteli a.p. (zvláště z hudebního a mediálního průmyslu), kteří se snaží přesvědčit svět o tom, že se jejich situace v digitálním prostředí zhoršila a břemeno důkazu o tom, že to tak není leží na znevýhodněném uživateli.
Cituje Boyla, který říká, že je potřeba chránit otevřené informační prostředí a nastolit rovnováhu v právu týkajícího se intelektuálního vlastnictví.